Od mala jsem si přála pracovat mezi zvířaty, celé dětství jsem s nimi vyrůstala a tak mi to přišlo tak nějak přirozené. Po absolvování gymnázia jsem věděla, že dále chci pokračovat na obor, který k nim bude mít blízko. Na České zemědělské univerzitě se mi to povedlo, i když jsem se na čas dostala k úplně jiným zvířatům, než je pes. Během studia jsem si svou praxi doplnila ještě rekvalifikací, která mi byla velkým přínosem, jelikož jsem díky ní zjistila, že prostředí veterinárních klinik a práce zde není to, co ve svém životě hledám. Všem veterinárním lékařům skláním pomyslný klobouk, protože je to práce naprosto neuvěřitelná a naprosto odlišná od toho, co si lidé myslí.
Během studia jsem se začala zajímat o fyzioterapii, zaměřila na ni svou studijní práci a veškerý volný čas trávila v knihách zabývající se touto tématikou. Po promoci jsem se vydala úplně jinou cestou, protože sen a reálný život se mi v té době nepotkali. Ale snů by se člověk vzdávat neměl, tak jsem pátrala, studovala a doufala dál. A pak najednou zjistila, že mne někdo vyslyšel. Ve Vyškově se sešlo pár lidí s úžasným záměrem a plánem dát dohromady lidi se zájmem o tento obor a udělat z nich kvalifikované pracovníky. A i když cesta to byla dlouhá (a to nemyslím jen kilometrově), rozhodnutá jsem byla téměř dříve, než jsem dočetla do konce obsahu kurzu.
V dnešní době je na trhu spoustu jednodenních nebo víkendových kurzů, po kterých se pár jedinců stává odborníky a praktiky různých metod. Mě to ovšem nestačilo. Byť jsem ze svého vysokoškolského studia měla přehled o anatomii i fyziologii v těle, ani po absolvování takového kurzu jsme si nepřipadala dostatečně kvalifikovaná na to, abych si s čistým svědomím dovolila sahat na cizího psa. A tak jsem byla vděčná za to, že se v České republice objevil ucelený kurz, který obsahoval všechna potřebná kritéria, které jsem požadovala. A to jsem ještě netušila, co mě vlastně všechno čeká.
Kurz skládající se z 10 přednáškových víkendů, v celkové délce 18 měsíců. Na každém víkendu je psán obsáhlý test, který zjišťuje, zda jsme se dostatečně na následující víkend připravovali. Součástí kurzu je také praxe na vybraných pracovištích a dodání dokumentace k vlastním pacientům. A po měsících dřiny a neustálého studia následuje zkouška, která je rozdělena do několika dní. Co Vám budu říkat, i přesto, že jsem anatomické vzdělání měla, se psy pracovat zvládám a jsem zvyklá se po večerech učit, několikrát jsem se během této doby zapotila a během testů pociťovala klasický stres a pocit, že vím, že nic nevím.
Jsem neuvěřitelně ráda za to, že jsem se na tuto cestu dala a to i přes časté pocity zoufalství, protože informací bylo opravdu víc než dost. Přednášejícími se nám staly neuvěřitelné kapacity ve svých oborech:
MVDr. Aleš Tomek, DipECVN, CertCAAPR
MVDr. Jan Beránek, DipECVS, MRCVS, CertCAAPR
MVDr. Helena Potfajová, Cert. fyzioterapeut IRSK-WINGS, Belgie, CertCAAPR
Dr. Sabine Mai
MVDr. Dorota Lippert
MVDr. Roman Kvapil a MVDr. Ivo Hylák
………….. obrovská poklona jim všem! Za nápad, vytrvalost a nadšení pro obor!
Sešla se nás různorodá parta lidí se stejným zájmem a záměrem, ve večerních diskuzích mne konečně nikdo nezastavoval, že opět mluvím o psech a že mi vůbec nerozumí a v neposlední řadě jsme mezi sebou navázali komunikaci, která trvá dodnes a snad ještě dlouho bude. Protože každý se může tvářit jako odborník, ale konzultace s někým jiným a jeho pohled na pacienta a na situaci nám může neuvěřitelně otevřít oči a ukázat úplně jinou cestu. Z mého osobního pohledu si myslím, že by mezi sebou praktici takovéhoto oboru neměli vidět konkurenci, ale naopak spolupráci. A jsem ráda, že naše studijní skupinka přesně tohle splňuje a kdykoliv se na kohokoliv z nich mohu obrátit s prosbou o radu.
Jak jsem již řekla, cesta to byla dlouhá, informacemi obsáhlá, časově, finančně i psychicky náročná, ale ani jednou jsem nezalitovala, že jsem se na ní dala a na jejím konci cítila přesně to, co jsem vždy chtěla: Že si plním svůj sen a jsem tam, kde být mám.
Vrchol mého nadšení trval asi 5 minut – 5 minut po tom, co mi postupně docházelo, že jsem to zvládla, že jsem obhájila své znalosti, že jsem dosáhla kvalifikace jakou jsem chtěla, že jsem před takovými kapacitami neplácla úplnou blbost (pár těch neúplných se mi povedlo), že jsem neomdlela, že jsem vlastně dobrá a nakonec, že jsem vlastně na začátku. Na začátku své cesty, na začátku toho, aby lidé začali se svým psem pracovat jinak a aby se dívali i na jiné aspekty jeho těla než jen výkon. Na začátku toho, že věk je jenom číslo a starý pes není odsouzen k tomu, aby se ho člověk buď zbavil a nebo pouze nechal dožít v rohu. Na začátku toho, že fyzioterapie není alternativní šarlatánství, ale jde ruku v ruce s veterinární medicínou. Na začátku cesty, která bude dlouhá, nelehká, ale na kterou se neuvěřitelně těším!
Díky všem výše zmíněným a uveřejněným.
Na závěr bych Vám jen chtěla říct, že jedním z mých pacientů byl také můj vlastní pes. Naskytla se mi tím možnost, podívat se na situaci i z druhé strany a i přesto, že jsem věděla, že možnosti jsou a i jaké jsou, tak si projít zoufalým pocit a nejistotou co bude dál. Takže naprosto chápu, jak se cítíte, když se mu něco stane.
